Dem dál

16. listopadu 2016 v 19:56 | Lex |  Deník
Před dvěma a půl měsíci mi skončil život. Aspoň tenkrát sem si to myslela, a snad ani ne tak myslela si, jako spíš cejtila. Moje racionální já mě neopustilo, a přinutilo mě napsat minulej článek, kterej tady od tý doby visí jako připomínka toho, co se stalo. A že se, kurva, nic tak tragickýho nestalo, ale zkuste to vysvětlit někomu, kdo se nachází uprostřed nejhorší emoční apokalypsy, jakou za svoji krátkou (ač ne zrovna prosluněnou a idylickou) existenci zažil. Myslím, že až do druhýho září dva tisíce šestnáct sem vůbec nevěděla, jak vypadá deprese v nejčistší formě.

Moje racionální já mě tenkrát přinutilo napsat, že za pár tejdnů až měsíců tenhle pocit přejde, což ale nebyla stoprocentní pravda. To nejhorší inferno přešlo v řádu dní, nikoliv tejdnů. O den pozdějc, třetího září, sem už byla schopná i jinejch myšlenek než "smrt, smrt, smrt". Udělala sem několik blbejch vtipů. Snědla čokoládovej muffin. Asi to teda nebylo nic závažnýho, tak proč o tom píšu? Mám strach. Mám strach, že se to celý vrátí, až se na konci školního roku 2016/2017 (možná dřív, možná pozdějc) dozvim, jak skončí tahle dějová linka mýho života. Tohle přirovnání se mi líbí, protože vystihuje to, co se snažim sdělit svýmu budoucímu já, který si tenhle článek možná přečte, až zase bude na dně: je to jenom jedna dějová linka. A tvůj život není novela - je to román, do kterýho se dějovejch linek vejde nekonečně mnoho.

Když už teda píšu tenhle článek pro svoje budoucí já (a pro to minulý taky, ale to už si ho bohužel nepřečte), měla bych ho nacpat přemoudřelejma radama, protože každej, kdo je na dně, potřebuje přemoudřelý rady od lidí, co na dně nejsou, že jo.

Vim, jaký to je. Vim, jak moc to bolí. Vim, jak odpornej dokáže bejt optimismus. Že bude líp? Kdy? A stojí to za to vůbec? Nechci tě tady přesvědčovat o tom, že jo. Místo toho ti napíšu seznam důležitejch věcí, na který nesmíš zapomenout ať se děje cokoliv. Protože vim, jak moc miluješ seznamy.

  1. Chci, aby sis pamatovala, že dvanáct dní po Dni D (což je od týhle chvíle oficiální název pro druhýho září dva tisíce šestnáct, a znamená to Den Debil, případně Den Dohajzlustimhlesemfaktnepočítala) si zažila jeden ze tří nejhezčích dní svýho života, který si pamatuješ. A o dva měsíce pozdějc další.
  2. Vim, že kdybych se vrátila v čase a řekla tohle svýmu truchlícímu já, dostala bych přes hubu, ale... Víš jak sem si v Den D myslela, že je všechno ztracený? Ukázalo se, že za tuhle situaci eště budu vděčná. Já vim, je to absurdní, ale fakt se mi to nějakým záhadným způsobem podařilo otočit v můj prospěch. Nebudu do tebe hustit sluníčkářský kecy o tom, že tohle se dá udělat s každou špatnou situací. Nedá. Ale občas se to podaří tam, kde bys to nejmíň čekala.
  3. Koncerty, sakra. Když už nic jinýho, zůstaň naživu kvůli koncertům.

Víc mě momentálně nenapadá, ale myslim, že to stačí. Nikam neodcházej, svět potřebuje úchyly, jako seš ty. Je na čase, aby mu to někdo připomněl.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama