Září 2016

Zpráva z předhrobí

2. září 2016 v 15:35 | Lex |  Deník
Vytahala sem všechny pilule z krabiček a jenom tak na ně čuměla. Věděla se, že to neudělám, a o to víc sem se za to nenáviděla. Neudělám to, nemůžu. Nemám strach ze smrti, mám strach z umírání, a eště větší strach mám z toho, že by se nic nestalo. Že by mě akorát odvezli do nemocnice, tam mi vypumpovali žaludek, a ráno bych se musela vrátit sem.

Za pár dní mám odlítat, a najednou zjišťuju, že nikam nechci. Nikam a nic a nikoho. Sedim doma a brečim, furt brečim, nic jinýho nedělám. Teda kromě toho, že se lituju a nenávidím zároveň. A to sem si ani nemyslela, že to de.

Zbytky mojí racionality mi našeptávaj, ať sakra neblbnu. Přece se takhle nebudu cejtit věčně. Za pár tejdnů, nanejvejš měsíců, to přejde. Chci tyhle myšlenky zadupat do země jako vzteklej harant. Chci řvát sama na sebe, že to je přece kurva jedno. Návrat do "normálního života" nezní lákavě, aspoň ne tolik jako rychle a bezbolestně zdechnout. Zbytek dialogu (mezi tou zdánlivě klidnou racionalitou a rozběsněnejma emocema), kterej se mi přehrává v hlavě furt dokolečka, vypadá asi takhle:

"Furt máš pro co žít."

"Jak vůbec můžeš něco takovýho říct? Seš úplně blbá, nebo co? Myslíš si, že to za to stojí? Myslíš si, že západy slunce a malování kytiček, nebo o čem to teď kurva vůbec mluvíš, že to sou dostatečný důvody proč vydržet v tomhle pekle?"

"A co naše budoucnost?"

"Do hajzlu s ní, do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu! Vim, co chceš říct. Ne, nezajmá mě, co se v následujících měsících odehraje. Ne, nezajmaj mě nový dějový zvraty. Nezajmá mě, koho potkám. Nezajmá mě, kde budu za dva roky. Jediný, co je v tuhle chvíli jistý je, že ať se stane cokoliv, bude to kurevsky bolet, a já už na to nejsem zvědavá. Nastal čas to zabalit, copak to fakt nechápeš?!"

"Až se vzpamatuješ, zas tě to začne zajmat."

"Víš co? Di do píči, fakt."

A tak dále, dokola, dokola, dokola. Začíná mě z toho bolet hlava, možná mě bolí delší dobu, ale já si toho všimla až teď.

Vim, že budu žít. Nevim, jestli mám vůbec na výběr. Nevim, jestli to dělám dobrovolně. Nevim, jestli to je jenom kvůli lidem, co by mě postrádali. Nevim, jestli eště někdy budu ráda, že sem se takhle rozhodla.

Jediný, co vim je, že sem se rozhodovala mezi životem a smrtí. Ve výsledku je jedno, proč sem k tomu finálnímu závěru došla. Na důvodech nezáleží, jenom na konečným rozhodnutí.

A já se rozhodla, že budu žít.