Perfekcionistův lament

18. července 2015 v 13:44 | Lex |  Deník
Dneska žádný džouky nebudou.


Vobčas člověk prostě tak trochu ujede. Vobčas člověk de ráno běhat, pak se osprchuje, chvíli se hrbí nad notebookem u stolu a nekonec to vzdá a vrátí se zpátky do postele. Vobčas tam člověk zůstane do jedný hodiny odpoledne. Vobčas si člověk hryže nehty, i když si to výslovně zakázal. A vobčas taky zabíjí hodiny a hodiny svýho drahocennýho a vzácnýho času civěním do výše zmiňovanýho notebooku.

Když to takhle napíšu, zdá se mi to vlastně naprosto normální a přirozený, nic dramatickýho. Děláme to všichni, všichni sme v hloubi duše líný hovádi a když nás zrovna nevážou povinnosti, sme schopný proflákat celý dny. Tak proč si kvůli tomu připadám jako méněcennej kus hadru? Proč mám takový brutální výčitky svědomí jenom kvůli tomu, že sem unavená? Že se nechci učit slovíčka? Že prostě teďka nemám náladu kreslit hlodavce podle učebnice biologie? Že se mi prostě nic nechce?

Já se snažím, fakt. V hlavě si přehrávám ty samý věty furt dokola. Asi si z toho udělám mantru. Únava je běžnej příznak deprese. Nepotřebuješ bejt pořád aktivní, abys dokázala, že nejseš zbytečná. Nepotřebuješ bejt dokonalá. Nepotřebuješ bejt dokonalá. Nepotřebuješ bejt dokonalá. Nepotřebuješ. Bejt. Dokonalá. NEPOTŘEBUJEŠ BEJT DOKONALÁ.

I když je fakt, že tímhle tak trochu lžu sama sobě. Protože tu dokonalost potřebuju. V prváku sem si z ní udělala svůj univerzální štít a od tý doby se jí nemůžu zbavit. Možná mi ten prospekt bezchybný budoucnosti kdysi zachránil život, ale teď už ho nepotřebuju, nechci, zbytečně mě to brzdí, zbytečně se kvůli tomu psychicky přepínám. Kontroluju každej svůj pohyb, každý svoje slovo, sem na sebe naštvaná za každej projev autenticity, každou ztracenou minutu, každej přešlap. Protože přece fake it 'til you make it, žejo. Asi Vážně sem tenkrát udělala velkou chybu, když sem si slíbila, že jednou dokážu nemožný, jednou se to prostě povede a pak budu konečně imunní vůči veškerejm posměškům, nadávkám a kritice, protože co na mě chcete kritizovat, když sem dokonalá?

Časem se to trochu zlepšilo, to zas ne že ne. Už nemám takovou hrůzu ze svojí minulosti. Sem ochotná vzpomínat. Nevyhejbám se obloukem hudbě, kterou sem tenkrát poslouchala. Ale furt ještě to není úplně v pořádku. Pořád mám svoje pochybnosti, svoje relapsy, svoje perfekcionistický tendence. Ani nevím, čeho se mám zbavit v první řadě. Tak nějak to ke mně přirostlo.

Musím si najít novej štít.

Musím se naučit, že žádnej štít nepotřebuju.

Musím se dostat do stadia, kdy žádnej štít potřebovat nebudu.

Ani nevím, co má tenhle článek za smysl (krom toho, že sem se jeho psaním pro tuhle chvíli úspěšně vyhnula relapsu).

Příště zas nějaký džouky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama