Dem dál

16. listopadu 2016 v 19:56 | Lex |  Deník
Před dvěma a půl měsíci mi skončil život. Aspoň tenkrát sem si to myslela, a snad ani ne tak myslela si, jako spíš cejtila. Moje racionální já mě neopustilo, a přinutilo mě napsat minulej článek, kterej tady od tý doby visí jako připomínka toho, co se stalo. A že se, kurva, nic tak tragickýho nestalo, ale zkuste to vysvětlit někomu, kdo se nachází uprostřed nejhorší emoční apokalypsy, jakou za svoji krátkou (ač ne zrovna prosluněnou a idylickou) existenci zažil. Myslím, že až do druhýho září dva tisíce šestnáct sem vůbec nevěděla, jak vypadá deprese v nejčistší formě.

Moje racionální já mě tenkrát přinutilo napsat, že za pár tejdnů až měsíců tenhle pocit přejde, což ale nebyla stoprocentní pravda. To nejhorší inferno přešlo v řádu dní, nikoliv tejdnů. O den pozdějc, třetího září, sem už byla schopná i jinejch myšlenek než "smrt, smrt, smrt". Udělala sem několik blbejch vtipů. Snědla čokoládovej muffin. Asi to teda nebylo nic závažnýho, tak proč o tom píšu? Mám strach. Mám strach, že se to celý vrátí, až se na konci školního roku 2016/2017 (možná dřív, možná pozdějc) dozvim, jak skončí tahle dějová linka mýho života. Tohle přirovnání se mi líbí, protože vystihuje to, co se snažim sdělit svýmu budoucímu já, který si tenhle článek možná přečte, až zase bude na dně: je to jenom jedna dějová linka. A tvůj život není novela - je to román, do kterýho se dějovejch linek vejde nekonečně mnoho.

Když už teda píšu tenhle článek pro svoje budoucí já (a pro to minulý taky, ale to už si ho bohužel nepřečte), měla bych ho nacpat přemoudřelejma radama, protože každej, kdo je na dně, potřebuje přemoudřelý rady od lidí, co na dně nejsou, že jo.

Vim, jaký to je. Vim, jak moc to bolí. Vim, jak odpornej dokáže bejt optimismus. Že bude líp? Kdy? A stojí to za to vůbec? Nechci tě tady přesvědčovat o tom, že jo. Místo toho ti napíšu seznam důležitejch věcí, na který nesmíš zapomenout ať se děje cokoliv. Protože vim, jak moc miluješ seznamy.

  1. Chci, aby sis pamatovala, že dvanáct dní po Dni D (což je od týhle chvíle oficiální název pro druhýho září dva tisíce šestnáct, a znamená to Den Debil, případně Den Dohajzlustimhlesemfaktnepočítala) si zažila jeden ze tří nejhezčích dní svýho života, který si pamatuješ. A o dva měsíce pozdějc další.
  2. Vim, že kdybych se vrátila v čase a řekla tohle svýmu truchlícímu já, dostala bych přes hubu, ale... Víš jak sem si v Den D myslela, že je všechno ztracený? Ukázalo se, že za tuhle situaci eště budu vděčná. Já vim, je to absurdní, ale fakt se mi to nějakým záhadným způsobem podařilo otočit v můj prospěch. Nebudu do tebe hustit sluníčkářský kecy o tom, že tohle se dá udělat s každou špatnou situací. Nedá. Ale občas se to podaří tam, kde bys to nejmíň čekala.
  3. Koncerty, sakra. Když už nic jinýho, zůstaň naživu kvůli koncertům.

Víc mě momentálně nenapadá, ale myslim, že to stačí. Nikam neodcházej, svět potřebuje úchyly, jako seš ty. Je na čase, aby mu to někdo připomněl.
 

Zpráva z předhrobí

2. září 2016 v 15:35 | Lex |  Deník
Vytahala sem všechny pilule z krabiček a jenom tak na ně čuměla. Věděla se, že to neudělám, a o to víc sem se za to nenáviděla. Neudělám to, nemůžu. Nemám strach ze smrti, mám strach z umírání, a eště větší strach mám z toho, že by se nic nestalo. Že by mě akorát odvezli do nemocnice, tam mi vypumpovali žaludek, a ráno bych se musela vrátit sem.

Za pár dní mám odlítat, a najednou zjišťuju, že nikam nechci. Nikam a nic a nikoho. Sedim doma a brečim, furt brečim, nic jinýho nedělám. Teda kromě toho, že se lituju a nenávidím zároveň. A to sem si ani nemyslela, že to de.

Zbytky mojí racionality mi našeptávaj, ať sakra neblbnu. Přece se takhle nebudu cejtit věčně. Za pár tejdnů, nanejvejš měsíců, to přejde. Chci tyhle myšlenky zadupat do země jako vzteklej harant. Chci řvát sama na sebe, že to je přece kurva jedno. Návrat do "normálního života" nezní lákavě, aspoň ne tolik jako rychle a bezbolestně zdechnout. Zbytek dialogu (mezi tou zdánlivě klidnou racionalitou a rozběsněnejma emocema), kterej se mi přehrává v hlavě furt dokolečka, vypadá asi takhle:

"Furt máš pro co žít."

"Jak vůbec můžeš něco takovýho říct? Seš úplně blbá, nebo co? Myslíš si, že to za to stojí? Myslíš si, že západy slunce a malování kytiček, nebo o čem to teď kurva vůbec mluvíš, že to sou dostatečný důvody proč vydržet v tomhle pekle?"

"A co naše budoucnost?"

"Do hajzlu s ní, do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu! Vim, co chceš říct. Ne, nezajmá mě, co se v následujících měsících odehraje. Ne, nezajmaj mě nový dějový zvraty. Nezajmá mě, koho potkám. Nezajmá mě, kde budu za dva roky. Jediný, co je v tuhle chvíli jistý je, že ať se stane cokoliv, bude to kurevsky bolet, a já už na to nejsem zvědavá. Nastal čas to zabalit, copak to fakt nechápeš?!"

"Až se vzpamatuješ, zas tě to začne zajmat."

"Víš co? Di do píči, fakt."

A tak dále, dokola, dokola, dokola. Začíná mě z toho bolet hlava, možná mě bolí delší dobu, ale já si toho všimla až teď.

Vim, že budu žít. Nevim, jestli mám vůbec na výběr. Nevim, jestli to dělám dobrovolně. Nevim, jestli to je jenom kvůli lidem, co by mě postrádali. Nevim, jestli eště někdy budu ráda, že sem se takhle rozhodla.

Jediný, co vim je, že sem se rozhodovala mezi životem a smrtí. Ve výsledku je jedno, proč sem k tomu finálnímu závěru došla. Na důvodech nezáleží, jenom na konečným rozhodnutí.

A já se rozhodla, že budu žít.

Tři tečky

14. května 2016 v 19:29 | Lex
Všechny podstatný části mojí minulosti začaly před pár lety uhnívat. Než sem to stihla pořádně zaregistrovat, bakteriální rozklad je za náma; zbyly jenom vybělený kosti. Začněme třeba u blogování. Někdy kolem roku 2012 začal hromadnej blogerskej exodus. Všichni se buďto odstěhovali na jinej hosting, nebo se na to vykašlali. Mám pocit, že většina ex-blogerů sou, stejně jako já, vlastníci neaktivních blogů, kde poslední článek vyšel minimálně před několika měsíci.

To samý by se dalo říct o smažení her, kde to ve vrcholnejch dnech na Téčku vypadalo s populací podobně jako teď, co slepili několik serverů dohromady, aby bylo vůbec eště s kým hrát. Osud těhle kdysi populárních her se až nápadně podobá osudu blogovejch hostingů - někdo to odkoupí, provede pár "drobnejch změn", přičemž rozkorejní celej systém. Lidi začnou odcházet, a tak vlastník, aby se udržel nad vodou, všude naseká reklamy, případně zavede nemilosrdnej pay-to-win systém, a občas udělá nějakej event, aby z hráčů vytáhl prachy navíc.

A já se v těhlech internetovejch hrobkách jednou za čas zjevím, aniž bych k tomu měla jakejkoliv důvod, kromě toho, že sem nostalgickej idiot. Většinou odcházím s pocitem mírnýho zklamání, protože "už to není, co to bejvalo" (kdo by to čekal, že áno). Občas se ale stane, že mi na těhlech výletech do minulosti dá realita pořádně přes ústa, a já sem najednou nucená si uvědomit, že rok 2010 je nenávratně v tahu, a je na čase se s tím smířit.

A tak sem se rozhodla, že s tím seknu, a všechny účty kromě pěti přehodím do kategorie jednou-provždy-opuštěný. Není mi z toho tak úplně dobře, ale věřím, že to je krok správným směrem...
 


věci, za který se stydim

22. února 2016 v 12:59 | Lex |  Deník
aby člověk udržel ten kýženej dojem dokonalosti, musí se naučit některý věci zamlčovat, a o jinejch věcech nepokrytě lhát. za ty dlouhý roky praxe zamlčuju jak na běžícím pásu, a od lidí se držim dál, protože, jak všichni víme, zdálky všechno vypadá líp. jenomže takovej život je nenaplňující, o náročnosti nemluvě. a tak sem se rozhodla, že na to kašlu. už nemám ve skříni místo na další kostlivce. nastal čas jarního úklidu, a tím jarním úklidem mám na mysli vytahat zaprášený krabice a všechny ty pečlivě schovaný věci vysypat na internet, kde si je může přečíst každej

tímto, vážené dámy a pánové, vážené bytosti, vám prezentuju nekompletní seznam toho, za co se stydím
  • že nemám energii
  • že mezi mnou a věcma, co by mi tu energii mohly dodat, stojí hromada úzkosti
  • že sem se musela tak dlouho rvát se svojí vlastní identitou
  • že se pořád eště rvu se svojí vlastní identitou
  • že sem z dysfunkční rodiny
  • že vstávám po desátý
  • že mě nic nebaví
  • že nemám žádný ambice
  • že sem skoro celej den online
  • že nemám kamarády
  • že chodim k psychiatrovi
  • že ve škole prosedim pět hodin tejdně a odpracuju jednu až tři
  • že sem radši v posteli a kurvim si záda, než abych seděla u stolu
  • že jim odpad, protože nemám energii vařit
  • že mi ten odpad chutná a kupuju si další
  • že mám jizvy na ruce
  • že mám divný sexuální preference
  • že neumim kreslit
  • že nejsem populární
  • že mám rozdrápaný záda
  • že si každej den neberu jiný triko/svetr
  • že mám divný vlasy
  • že nesportuju
  • že mám dobrej vztah s matkou
  • že se dívám na ty stejný filmy/seriály furt dokola
  • že nejsem na vejšce
  • že mám zažloutlý zuby
  • že pořád eště neumim německy
  • že nejsem asertivní
  • že sem furt smutná
  • že nevim, jestli se mi to všechno chce měnit
  • že sem perfekcionistka
  • že mluvim moc potichu a pomalu
  • že neumim šachy
  • že nemám IQ přes 130
  • že sem tak nechutně soutěživá
  • že pořád eště nerada chodim do malejch obchodů
  • že mě zajmaj věci, který lidi kolem mě nezajmaj, a otravuju je s tim
  • že mám příšernou paměť
  • že se mi líběj Star Wars prequely
  • že mě nikdy nebavila vážná hudba
  • že u ničeho nevydržim
  • že se mi hrozně potěj ruce
  • že si koušu nehty
  • že nemám dobrý známky
  • že se za všechno stydim
skoro by se z toho dal udělat nějakej challenge. jestli někdo chcete, klidně si ten nápad vypučte. uděláme hromadnej jarní úklid

Reflexe

14. září 2015 v 21:05 | Lex |  Deník

Helou.

Jedem

31. srpna 2015 v 13:57 | Lex |  Deník

Po delší době sem zavítala zpátky do blogovejch vod. Po delší době se dostavilo odhodlání a já ho potřebuju zachytit.

Před začátkem školního roku mi vždycky stoupne adrenalin, asi je to tím očekávanym stresem a novejma papírnickejma potřebama (miluju čistej papír). V minulosti sem si pokaždý dávala hromadu nerealistickejch předsevzetí - letos budu nejlepší, letos budu mít dokonalý zápisky, letos všem vytřu zrak; ale tentokrát ne. Tentokrát sem si nastavila laťku vejš. Chci udělat všechno, co bude v mejch silách a chci za to na sebe bejt řádně hrdá, i když nebudu excelovat v každý hodině, i když nebudu nejlepší student, jakej kdy existoval, i když budu stěží prolejzat.

Chci na sebe bejt hrdá. Chci bejt hrdá na všechno, co zvládnu a chci bejt hrdá na každej zmařenej pokus. Chci bejt hrdá na každej relaps, kterýmu sem se úspěšně vyhnula, a na každej přečkanej absťák. Chci pokračovat v tom, co už vlastně dělám od začátku - v přežívání, den za dnem. Sebepoškozování, závislost, perfekcionismus, úzkosti, deprese. Chci tomu nakopat prdel, asi ne letos, asi ne tenhle školní rok, prostě jednou. Chci tomu nakopat prdel za všechny, co to nezvládli. A hlavně za sebe.

Ale hlavně už žádný nový začátky.

Den první

28. července 2015 v 15:37 | Lex |  Kontejner
Starej řetězák. Jelikož sem sto let za opicema a jelikož je mi blbě a nemůžu jít běhat, je to ideální způsob, jak zabít čas. Původní článek sem už nenašla, ale zřejmě pochází od Cirrat.

Den první - Deset věcí, které byste v tuto chvíli chtěli říct deseti různým lidem.
Den druhý - Devět faktů o tobě.
Den třetí - Osm způsobů, jak si získat tvé srdce.
Den čtvrtý - Sedm věcí, nad kterýma často přemýšlíš.
Den pátý - Šest věcí, o kterých si přeješ, abys je nikdy nebyl býval udělal.
Den šestý - Pět lidí, kteří pro tebe hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).
Den sedmý - Čtyři věci, co tě dokážou znechutit.
Den osmý - Tři věci, které tě vzrušují.
Den devátý - Dva obrázky, které vystihují tvůj život v tuto chvíli a proč.
Den desátý - Jedna zpověď.

Už zas

21. července 2015 v 16:00 | Lex |  Deník
Ne, ne, ne. Už v tom fakt nejde pokračovat, už to fakt takhle nejde dál, už mě to nebaví, už mi to nepomáhá, už to nechci.

Depersonalizace jak prase. Neměla sem si ty nehty kousat (už zas). Neměla sem si škrábat ty záda (už zas). Ani nevím, co to vlastně spustilo tentokrát, jestli sem zase moc mluvila nebo naopak moc mlčela. Jestli sem přece jenom neměla ty věci vytahovat na povrch a místo toho se tvářit, že je všechno oukej. Furt dokola si opakuju, že tohle je moje poslední šance zvládnout to sama. A pokolikátý už si to říkám, hm? Ale nějakej vtíravej hlas mě pořád provokuje, ať to eště jednou zkusím, že tentokrát to zvládnu líp, tentokrát to bude lepší, já budu lepší. I když to takhle nikdy nefungovalo. Nikdy, chápeš to?

Já vim, že to samo jenom tak nepřestane. Že tomu musím dát čas, že sobě musím dát čas, ale asi sem prostě moc netrpělivá, asi pořád chci nějakej zázračnej lék, po kterým to všechno bude dobrý. Třeba mě vyléčí tahle nová aktivita. Třeba mě vyléčí nová škola. Nová "životní filosofie", nový pilule, novej domov a furt to všechno zůstává při starým, furt sem stejně nepoučitelná a furt nejsem schopná pochopit, jak to na světě funguje.

Perfekcionistův lament

18. července 2015 v 13:44 | Lex |  Deník
Dneska žádný džouky nebudou.

O věčný nepoučitelnosti

15. července 2015 v 10:45 | Lex |  Deník
Nečekala bych, že se znovu vrátim do týhle pekelný díry. Takže sem tady.

Nevim, jak dlouho je to od mýho posledního útěku; radši budu místo toho měřit čas od chvíle, kdy sem přestala bejt seriózní občan blogový společnosti a odešla na hiatus, kterej se tak trochu protáhl. Od tý doby sice vznikly jeden nebo dva další blogy, ale žádnej z nich nestihl získat tu kýženou čtenářskou základnu.

Co se za tu dobu změnilo:
  • přestěhovala sem se
  • pokusila sem se bejt zodpovědnej dospělej jedinec
  • zjistila sem, že nejsem zodpovědnej dospělej jedinec
  • začala sem se učit dva další jazyky
  • moje angličtina se zlepšila natolik, že už nemusim číst překlady
  • změnila sem školu
  • přestala sem hrát na PC
  • přestala sem hrát na kejtru
  • začala sem malovat
  • začala sem u sebe horečně uklízet
  • naučila sem se učit se
  • začala sem si přivydělávat angličtinou
  • zjistila sem, že angličtinou si člověk nevydělá
  • návrat ke čtení
  • nostalgie po Městě
  • nostalgie po M
  • začala sem brát pilule
  • přestala sem plánovat hromadnou pomstu
  • přestala sem si idealizovat lidi, který neznám, v důsledku čehož sem
  • přišla o poslední zbytky dřívějších naivních ideálů